Antropoložka na Marsu.

29. března 2013 v 14:19 | A
"Podivuhodné a výjimečné životy geniálních a psychicky odlišných osobností." (str. 3) Tato věta je jednou z počátečních v knize Olivera Sackse, která byla vydána v roce 1995. Kniha popisuje příběhy sedmi lidí, kteří se nějakým způsobem odlišovali od zbytku společnosti. Z příběhů vyplývá, že se autor se svými pacienty setkával osobně. Nejedná se tedy o pouhé povídačky, ale o vědecky podložené příběhy. Název knihy je velmi neobvyklý, ze začátku jsem vůbec nevěděla, co znamená. Při čtení jsem si ale uvědomila, že kniha nese název jedné kapitoly, ačkoli daná kapitola nemá s planetou Mars co dočinění.


Mé první dojmy na knihu byly (bohužel) negativní, protože kniha je doslova protkána vědeckými termíny a historickými fakty, kterým já nerozumím. Jednotlivé příběhy jsou psány tak, aby jim čtenář porozuměl a zaujaly ho.
Deset stran z kapitoly je vlastní příběh a dalších padesát je (místy nudné) pojednávání o životu a nemoci člověka. Dále autor popisuje historii, fakt a vznik nemoci. Kniha začíná krásnou předmluvou, kterou autor psal levou rukou, i když byl sám pravák. "Jsem pravák, ale tohle píšu levou rukou. Před měsícem mi operovali rameno a teď nesmím, a ani nemohu užívat pravou ruku."(str. 13)

První příběh Barvoslepý malíř je zajímavý a protkaný historickými fakty. Autor se zajímá o příběh malíře, který ve věku pětašedesát let přestal vidět barvy a stal se barvoslepým. Po celou dobu popisuje vzhled, chování i vnímání pacienta, který nerozeznával žádné barvy, viděl černo-bíle. Příběh malíře je zajímavý, ale po pár stránkách je trochu nudný, protože Sacks neustále píše o vědeckých experimentech. Na panu Sacksovi mě zaujalo, že se neustále setkává s lidmi, kteří chtějí malíři pomoci. Zpočátku malíř prosazuje názor, že na malování je potřeba vidět barvy, ale po několika stránkách jsem se dozvěděla, že se malíř naučil rozeznat několik odstínů bílé, černé a šedé a podle toho rozeznával ostatní barvy. Já osobně na kreslení mám doslova anti-talent, takže mi to nejde a navíc mě to i logicky nebaví, ale kresby onoho malíře se mi líbí, protože jsou něčím jiné. "Co když je svět černobílý, co když lidský mozek pouze rozeznává odstíny černé, šedivé a bílé a podle nich si tvoří vlastní barvy, co když barvy, které vidíme, neexistují?" (str. 25)

Druhý příběh nese název Poslední hippie a pojednává o chlapci, který začne vyznávat styl hippie, odejde z domova a uchýlí se do chrámu v Brooklynu. Lidé ho považovali za hodného a slušného chlapce. Až později se ukázalo, že je slepý, nervově zhroucený, idiotsky vypadající, tlustý a plešatý muž, který si neustále pobroukával různé písně. "Já jsem Grega viděl poprvé v dubnu 1977, když se dostal do nemocnice. Neměl vousy, choval se dětsky, a tak vypadal mladší, než byl. Tlustý jako Buddha, s prázdnou tváří, slepé oči jen občas zatěkaly kolem." (str. 57) Tento příběh je velmi depresivní. Dočetla jsem ho, ale s odporem.

Třetí příběh je o životě chirurga, který se projevuje neustálými tiky, pocit nerovnosti a škubáním. Onen chirurg se jmenoval Carl Bennett. "Dokud ovšem náhle nezafuněl nebo se prsty nedotkl podlahy. Také vyskakoval a trhal sebou." (str. 86) Na příběhu je krásně vidět, jak může být špičkový doktor i člověk s takovou nemocí… Chirurg přeci musí mít klidné ruce, aby mohl pracovat precizně a přesně. Zpočátku jsem se musela pozastavit, jak může chirurg mít takovou nemoc. Jak ale příběh plynul dále, dozvěděla jsem se, že jakmile doktor nastoupil na sál, nemoc jakoby se vytratila.

Čtvrtý příběh pojednává o muži jménem Virgil, který je od dětství slepý a trpí šedým zákalem. Avšak má stále naději na normální zrak, protože rozezná světlo a tmu, tak podstupuje operaci. Krátkou dobu po operaci vidí, ale nedokáže ostřit a vidí rozmazaně. Později znovu opět oslepne. "Začátkem října roku 1991 mi zatelefonoval jeden penzionovaný duchovní ze Středozápadu a vyprávěl mi příběh své dcery Amy a jejího snoubence Virgila. Virgilovi je padesát pět let a je od raného dětství slepý." (str. 109)

Pátý příběh mi byl asi nejvíce sympatický, protože pojednává o příběhu umělce Franka Magnanima, který se narodil v italském městečku Pontito. Frank se narodil s fotografickou pamětí a když bylo během války jeho město zničeno odešel do Ameriky, kde díky své paměti maloval obrazy ze svého rodného města, jak si je pamatoval z dětství.
Tento příběh je asi nejpozitivnější ze všech. Nutí mě přemýšlet, jaké to je žít s fotografickou pamětí… Musí to být úžasné.

Šestý příběh je obsahově rozsáhlý. Hlavní aktér je autistický chlapec Stephen, který neobyčejně krásně maluje. Zpočátku je příběh celkem nudně složený z historických základů autismu, v polovině ale nabírá otáčky a nabere spád. "Stephen nemá žádnou představu, co je autismus. To se ukázalo při neuvěřitelné příhodě v Polk Street. Existuje pravděpodobnost milion ku jedné, ale nám se to stalo: dostali jsme se za auto, jehož značka dávala slovo AUTISM-2. Ukázal jsem to Stephenovi a zeptal se: "Co je tam napsáno?" Těžce řadil písmena: "A-U-T-I-S-M-2"." (str. 136)

Sedmý příběh je o autistické ženě Temple Grandinové. "Normální děti modelují z plastelíny. Já jsem k tomu přidávala své výkaly a výtvory jsem pak vrhala po celém pokoji." "Byla jsem násilnická, a když se mi někdo postavil, házela jsem vším, co mi přišlo do ruky - starožitnou vázou nebo svými výměšky." (str. 237) Podle této kapitoly je také pojmenována celá kniha. Na celé kapitole mě nejvíce zaujal fakt, že se Temple dokázala vypracovat až na titul Ph.D. ze zoologie.

Při četbě této knihy mě celkově asi nejvíce překvapilo, do jaké míry je vývoj lidského mozku u každého z nás individuální. Nejvíce asi u příběhu malíře, který po úrazu mozku přestal zcela vnímat barvy. Člověk si najednou uvědomí, že veškeré barvy a vjemy z vnějšího světa se odehrávají jen uvnitř nás. To, že vidím sešit modrý a pero červené, je jen prezentace mého mozku, jak to on vnímá. Je to ale pravda?

Nad Sacksovými příběhy si člověk naplno uvědomí, že mimo nás neexistuje zvuk, ani slova. Je to jen vlnění (z fyzikálního hlediska vám to moc přesně neřeknu), které přijímáme, odesíláme a teprve ve vlastní hlavě z něho sestavíme slova, nebo věty. Všechno to je umělý svět, který si tvoří každý sám ve své hlavě. Podobně to funguje s pachy či vůní. Žádné neexistují, jsou to jen shluky, pro nechemiky, nesmyslných molekul. Až ve své vlastní hlavě si z nich vytvoříme pach či vůni a zařadíme ji do skupin "příjemné" a nepříjemné". Kdo chce zajít ještě dále, může říct, že neexistují ani předměty ostré, jemné, hrubé apod. Jsou to jen předměty s určitými fyzikálními vlastnostmi, které si opět dále dáváme dohromady sami.
Jaký je tedy ve skutečnosti svět mimo naše tělo a za hranicí lidského vnímání? Je Vesmír skutečně tak ledový a nekonečný, jak ho vidí lidé?

Autor se zabýval výjimečnými chorobami, kterými trpí lidé, že bychom je mohli spočítat na jedné ruce. Z toho vyplývá, že nelze provést výzkum ve skupině. Proto Sacks vymyslel svůj vlastní a originální způsob řešení. Prožívá pacientův příběh krok za krokem. Vnímá jeho cítění, prodírá se společně s ním jeho osudem, skoro jako by byl s ním jedna duše a rozhodně zcela porušuje pravidlo emoční neutrality. Reálné příběhy pacientů jsou místy velmi dojemné, ale nikoli sentimentální.
Z tohoto hlediska je tato kniha velkým oříškem, jelikož nastavuje kruté zrcadlo pravdy nemocnicím a lékařským centrům, které jsou citově chladné, ale technologicky dokonalé opravny na lidi.
Knihu bych osobně doporučila každému, kdo touží po uměleckém i intelektuálním zážitku z četby.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.