Obrana Sokrata.

29. března 2013 v 14:26 | A
Platon byl řecký filosof, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších filosofů všech dob. Založil athénskou Akademii, která poté byla vzorem evropským universitám. Jeho učitele byl Sokrates. Svá díla vydával ve formě rozhovoru se svým učitelem a jinými osobami.


Dá se jen hodně těžko napsat a vyjádřit, co si o tom, co jsem právě dočetla, myslím, protože si zatím nemyslím nic. Lidé říkají, že po přečtení této knížky mají problém myšlenky vložit na papír. Já mám opačný problém. Když jsem jí hledala v knihovním regále polorozpadlé vesnické knihovny, ani jsem moc nevěděla a netušila, co mám od knihy autora, který je už několik tisíc let po smrti čekat. Když jsem konečně pod papírovou záložkou "P" našla Obranu Sokrata, byl pro mě takový malý infarkt. Čekala jsem knížku v kožených deskách tlustou jak cvičebnice anglického jazyka a nudnou jako učebnice matematiky. K mému překvapení byla mnohem útlejší a ještě nudnější, než Volkswagen Multivan v základní výbavě. Vzpomněla jsem si na našeho profesora, když nám dával zadání a praktické rady a varoval nás, že Obrana Sokrata vychází ve vydání, kde jsou hned tři knihy. Někteří studenti prý četli všechny tři a pak byli zděšeni vlastní nepozorností a hloupostí, že četli dvě knihy navíc a sami sobě ztížili práci. Musela jsem se možná až nuceně pousmát. Přebal knihy vypadal, jako archivní kniha z dob mé babičky. Stránky měla zažloutlé a nějaký hlas v hlavě na mě stále křičel "To někdo napsal doma na stroji a sešil jehlou a nití, kterou si šije ponožky." Přesto, a možná bohužel, mě to od čtení nedoradilo.

První věc, nad kterou jsem se musela zamyslet, byla Sokratova otázka moudrosti. Uvědomila jsem si, že sama sobě pokládám mnoho otázek, ale nikdy nebyla tak přímá, abych se sama sebe zeptala, co že to ta moudrost vlastně je. Když se řekne slovo "moudrost", většina lidí si představí staříka s fajfkou a knihou, který sedí ve svetru v houpacím křesle. Na nohou má pletené ponožky od své manželky a dává vnoučatům rady do života, které se jim jednou budou hodit, i když to zatím nevědí a smrtelně se urazí, když jeho potomstvo ohrnuje nos nad ohranou písničkou "Synu, já ti poradím.". To je dnešní, nebo alespoň můj naivní prototyp moudrosti. Jenže je to správně? Co je vlastně správné? Správné je to, co je pravda. Jenže další kámen problému, tedy spíš rovnou celý balvan je, relativita pravdy. I pro padoucha v americkém "akčním" filmu, který chce ovládnout svět je jeho názor pravda. Tím narážím na "dvě pravdy". První pravda je ta, která se shoduje se skutečností. Když rosnička řekne, že bude pršet a já zmoknu cestou do školy, měla pravdu, protože jsem celý den ve škole seděla v mokrém triku. Druhou pravdu měla, ještě den předem, kdy jsem se koukala na předpověď počasí a mávala jsem rukou, že pršet nebude. Pravda je to, čemu věříme a co považujeme za správné. Ona měla pádný důvod věřit, že pršet doopravdy bude. A byla svým způsobem moje lehkomyslnost, že jsem nad tím jen mávla rukou, vrátila si sluchátka do uší a odletěla zpět na planetu "Poslouchám ohlušující metal."

Ale je tato představa moudrosti správná? Jsem již trošku na pochybách… Sokrates pronesl dnes již už trošku klišé, ale však stále asi nejznámější výrok dějin "Vím, že nic nevím.". Už je na posouzení čtenáře, zda to je ze Sokratovy strany přehnaná skromnost, egoismus, nebo opravdová moudrost? Je to ten druh pravdy, jako když řeknete "Není strašidelné jít v noci na hřbitov, ale když jste doma sami, zakašlete a uslyšíte na zdraví." Někdo se nad tím to výrokem usměje a dřív jsem to byla i já. Jsou to čtyři slova, ukrývající hlubokou pravdu. Sokrates si podle mého, moc dobře uvědomoval, jak moc moudrý je a proto věděl, tedy spíš nevěděl, co stále ještě neví. Nepochybně s rostoucím věděním si člověk uvědomuje, kolik věci ještě neví, co ještě neměl možnost zkusit, s jakými lidmi se ještě nesetkal a kde ještě nebyl. Ale i Sokratův výrok je potřeba brát s nadsázkou. Na svou dobu tak moc inteligentní člověk přece nemohl na 100% myslet vážně, že nic neví. Když se rozhlédnu po dnešním světě, ať už skrz mé zrakové orgány, nebo pomocí skříně, která mi leží na stole a říká se jí počítač s integrovaným přijímačem wifi-signálu, kolik lidí je ochotno a schopno přijmout, že se mýlili? Není moudrý člověk spíše ten, který se učí ze svých chyb? Jenže pro to, abychom jsme se mohli poučit ze svých chyb, je musíme dělat. Proto je možná i špatně chtít, dělat vždy, všechno a za každou cenu správně.

Moudrost byla asi první věc, nad kterou jsem se při čtení Obrany Sokrata zamyslela. Na pomyslné druhé příčce by asi skončil rozdíl mezi chytrostí a moudrostí. Lidé tyto pojmy rádi a ochotně zaměňují. Ale podle mého, jde o dvě odlišné věci. Chápání moudrosti je pouze můj subjektivní názor a ostatní lidí s ním buď souhlasí, nebo ne. Nic víc dělat nemůžou. Chytrost je, když to řeknu ošklivě, to, co máme v hlavě. Z toho vyplývá, že chytrý člověk nemusí být nutně moudrý.
"Je možné, Meléte, aby někdo věřil v lidské výkony, ale v lidi nevěřil? odpovídá, občané, a ať nehučí to a ono! Je možné, aby někdo nevěřil v koně, ale v koňské výkony ano?" říkal Sokrates jako odpověď, nebo spíš argument na svojí vlastní otázku: "Zdá se ti, že je tomu tak i s koňmi? Že jejich zdokonaliteli jsou všichni lidé, a jen jediný člověk je kazí? i právě naopak, že jen jediný člověk je schopen je činiti lepšími, nebo zcela málo lidí, totiž koňaři, kdežto většina lidí koně kazí, kdykoli s nimi zacházejí a jich užívají?"

Sokrates se otázal Meléta: "Špatní dělají lidem ve svém nejbližším okolí něco zlého, kdežto dobří něco dobrého, že ano?", s čímž úplně nesouhlasím. I dobrý člověk může spáchat zlé činy a mé tvrzení potvrzuje i nejslavnější fiktivní detektiv Hercule Poirot, když v seriálové podobě dílu "Hodiny" prohlásil k vrchnímu vyšetřovateli větu, která je podle mého stěžejní v celém díle seriálu. Řekl "Svět je plný dobrých lidí, kteří pouze páchají zlé věci, mon ami." Když víte o člověku, který je upřímný a nelže, řeknete si, že je to správný člověk. Ale když si proti vám stoupne a otevřeně vám řekne, co si myslí, což nemusí být ta největší lichotka, tak by si asi většina o takovémto člověku myslela, že není dobrý člověk a najevo by to dala za doprovodu slov, které jsem ani nemůžu napsat. Tím záměrně narážím na problém. Je lepší se přetvařovat a říkat, jak je něco pěkné a udělat člověku upřímnou radost, nebo být upřímný za cenu, že nebude nadšený, ale bude znát pravdu? Myslím si, že jde o situaci. Blízkým přátelům bychom měli říkat opatrně pravdu. I hnusnou. Vždy je lepší žít se sebe hnusnější pravdou, než s krásnou lží. Jak praví staré přísloví, lež má krátké nohy a daleko nedojde. Bylo natočeno, napsáno, vyprávěno… bezpočet příběhů, kde ústřední téma byla lež a naprostá většina skončila klišé momentem, kdy se za hlavní hrdina omluví a všichni si zatleskají a objímají se, což diváka podobného snímku uvádí do omylu, že každá lež se dá omluvit a v životě to chodí obdobně. Ovšem, vždy jsou výjimky, které potvrzují pravidlo. Sokrates byl upřímný a pravdomluvný, což se jeho okolí moc nezamlouvalo. Spousta Sokratových současníků byla přesvědčena o tom, že jsou moudří. Sokrates jim dokázal opak, čímž si značnou část svého okolí znepřátelil. Když Sokrates vyřkl ta nesmrtelná slova, nepopíral tím existenci pravdy. Mnohem více než popření její existence, podněcoval touhu ji znát a hledat jí. Je pravděpodobné, že Sokrates v mládí studoval přírodu a oblohu, jako většina tehdejších filosofů. Jenže po jisté době si uvědomil naprosto zřejmou věc a to tu, že stromy mu neřeknou, co je moudrost, poznání a pravda. Řeknou mu to lidé. Asi se nestane, aby strom obživl a pomohl mu k náhlému pochopení zásadní pravdy.

"Vždyť soudce nesedí na soudě proto, aby dělal právo předmětem milosti, nýbrž aby je rozsuzoval; a je pod přísahou, že nebude projevovat přízeň podle svého osobního zdání, nýbrž že bude soudit podle zákonů." V tomhle výroku se Sokratem souhlasím a zároveň mě udivuje, jaká nadčasovost se v něm ukrývá. Pánové, co sedí v poslanecké sněmovně by měli věnovat pár hodin svého drahocenného času Sokratovi. V některých obratech je znát, že jde o dílo hodně staré, ale specielně v tomhle výroku Sokrates předehnal svoji dobu o několik tisíc let.

Sokrates také chtěl říci, že skutečně moudrý člověk se smrti nebojí. Člověk v té době se domníval, že po smrti je něco krásného, nebo zlého. Lidé se podle mě domnívali a teoretizovali o stvoření světa, vymýšleli si bohy a posmrtné životy, aby mohli něčemu věřit a najít si důvod žít spořádaně a mravně. Co jiného jim zbývalo jiného, než věřit v nadpřirozeno? Dnes i již přibližně dokážeme vysvětlit svět vesmíru, Země, … historické události, zániky a vzniky měst.
Ze Sokratových výroků mi přijde, že byl paradoxně na svoji dobu až moc moudrý, ale mnohem víc mi přijde, že ze sebe dělal něco víc, než doopravdy byl. Moudrý byl, to nepochybně.


"A tak kdysi zašel i do Delf a osmělil se dáti bohu tuto otázku - a opakuji, nehlučte, občané - otázal se tedy, zdali je někdo moudřejší než já. Tu Pythia odpověděla, že nikdo není moudřejší." Říká Sokrates, což podle mého názoru zní možná i trošku namyšleně. Přijde mi, že v některých výrocích sám sobě odporuje. První se ptá v Delfách orákula, zda je někdo na tomto světě moudřejší než on… a na další straně pronesl sám o sobě, že ví, že nic neví. Samozřejmě, je to třeba brát s nadsázkou. I přes to mi z toho stále vyplývá, že na základě výroku "Vím, že nic nevím" se Sokrates nepovažoval za moudrého. Ale samotná otázka, zda je někdo moudřejší mi přijde namyšlená, protože člověk, co se na ní táže, očekává kladnou odpověď.

"Ale už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu; kdo z nás jde k lepší věci, není známo nikou, leda bohu" Touto větou končí Sokrates svou obhajobu, když se dozvěděl svůj ortel. Sokrates věděl, že když byl na smrt vyslán nespravedlivě a neprávem, nezůstane to bez odezvy, pomsty a výčitek svědomí. Řekl, že kdo z nás jde k lepší věci, je známo leda bohu. Já jsem nevěřící, nevěřím v boha, což je v tuto chvíli naprosto podstatný fakt.

Když jsem knížku dočetla, nepřipadala mi jako cvičebnice anglického jazyka, ani jako učebnice matematiky. Některé Sokratovi výroky mi připadali stejně absurdní, jako to, že se učebnice pro střední školu po deseti letech studia jmenuje "Základní poznatky". I když jsem knihu začínal číst a tuto práci začínala psát s tím, že já budu ta poslední, kdo by Sokratovi vystřihl poklonu, tak jsem si z ní přece jenom, a určitě by měl každý z nás, vzít ponaučení. Nemám ponětí, jestli lidé, co Sokrata poslali na smrt, nesli nějaké následky. Po tom, co jsem už na konci plácání v jezeře své práce, ve mně stále přece jenom vyvolává pořád jednu zásadní otázku: Zasloužil si ten člověk smrt?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.