Proč miluju tanec.

28. března 2013 v 19:50 | A
Ten pocit, kdy vám buší srdce, že ho úplně slyšíte ve vlastní hrudi. Ten pocit, kdy vyvolají jméno vaší skupiny. Ten pocit, kdy si stoupnete na plac a čekáte. Ten pocit, kdy ze sebe chcete vydat všechno. Ten pocit, kdy se usmíváte a zároveň se popadáte za dech. Ten pocit, kdy slyšíte svoje jméno jako vítěze. Ten pocit, když obejmete kamaráda. Ten pocit, kdy dostanete na krk medaili. Ten pocit, když vás trenér pochválí.
This is DANCE.


Je to krásný pocit, když stavíš choreografii a máš v srdci ten pocit "z toho se všichni pos..."!
Na to nic nemá, když jdeš na plac, zaujmeš základovou pózu a čekáš. Garantuju ti, že ty vteřiny než ti začne hrát mix budou nejdelší v sezóně. Ty vteřiny, než hudba začne hrát.
Mix začne, slyšela jsi ho už nejmíň 1000x, přesto jako by jsi ho slyšela poprvé. V těch obřích bednách zní jinak a každý beat otřese halou. Přemýšlíš, která vazba je další. Tancuješ, přemýšlíš... dělám to dobře, je to opravdu všechno správně.... nejsem napřed.. dotáhla jsem ten krok... hlavou se ti honí tisíc a jedna věc.
Je konec mixu, uděláš poklonu a odejdeš. Sotva popadáš dech a padáš na kolena. Ztěžka, velice ztěžka oddechuješ a v hlavě máš stále myšlenky jestli to opravdu bylo na 100%. Před očima máš mžitky a zelené kruhy.
Svlékáš si kostým, rozpouštíš vlasy, mažeš líčení, marně taháš kartáčem zlakované vlasy pryč z účesu. Jsi zpocená, tečou po tobě čůrky potu. Svlečeš ze sebe všechno. Bolí tě kolena. Obvážeš si je, aby nebolely. Navlečeš na sebe nový oblečení. Vlasy stáhneš do culíku, opláchneš obličej ledovou vodou a jdeš zpět. Fandit druhé skupině. Stojíš u pódia. Přední řady jsou na dosah ruky. Cítíš to napětí a únavu.
Skáčeš. Křičíš. Popadáš se za dech, znovu.
Čekáš, čekáš dlouho. Klidně 7 hodin na výsledky. Jdeš se kouknout na konkurenci. Honí se ti hlavou zas tisíce myšlenek... nejsou lepší... to je dobrá vazba... oni mají pěkné kostýmy...

Pak to přijde. Skákala bys do stropu. Výsledky. 6 místo? Ne. 5. místo? Ne. 4. Místo? Ne. Je to jasné... jde se na bednu. Chytneš se za ruku nejbližšího a jdete na podium. Utvoříte kroužek, každý se každého drží a mačká mu ruku na padrť. Moderátor ztichne. V hale je slyšet jen tlukot 60 srdcí čekajících na vyhlášení výsledků. Konečně se ozve mohutný hlas a ohlásí 3. místo. Ne.... Opadla jedna tisícina kamene ze srdce. Další vteřiny. Vteřina. Vteřina. Půlminuta. Minuta. Dvě. Tři. Furt nic? A první místo je....
Euforie. V tu chvíli ti to je jedno. Vyskočí obě skupiny. Kámen ze srdce opadne. Jsi vítěz. Máš chuť vyskočit stropem pryč. Jsi tak šťastná... porazila si je všechny.
Protože tohle je tanec a ten pocit bych nikdy za nic nevyměnila. I když každý den, co jdu na tréning, tak nadávám. Miluju tanec už od čtyř let a nikdy se ho nevzdám a nezastaví mě nic. BECOUSE THIS IS DANCE.
 


Komentáře

1 §iminka | Web | 2. dubna 2013 v 16:09 | Reagovat

Moc krásně píšeš :-) Chodím do ts t-bass, taky nadávám když jdu na trénink :-) jsem nejmenší a přesto trenérka říká že jsem nejlepší :-) Postaví mě ve vazbě dopředu :-) Jsem na to tak pyšná :-) Zrovna tuto sobotu jsme vyhráli 2. místo ze sedmi, a všichni jsme se tak radovali a objímali, a najednou trenérka: a nikdo neobejme mě? :-D

2 ay-sha | E-mail | Web | 2. dubna 2013 v 18:07 | Reagovat

[1]: Já jsem největší se svými skoro 180 cm.
To je krásný, co to bylo za soutěž?

3 §iminka | Web | 2. dubna 2013 v 20:22 | Reagovat

[2]: myslím krajská :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.