Svoboda.

5. dubna 2013 v 19:31 | A
Každý den nás trošku posune jiným směrem, výš, nebo níž než jsme byli den předchozí. Mě dnešní den posunul o hodně.


V osmé třídě jsem odešla z jedné školy ze dne na den a chodím na jinou. Když jsem odcházela ona škola měla 8 tříd a 250 studentů. Dnes má tříd 6 a studentů ke stovce- jinak řečeno jde ta škola do kytek. Po dlouhé době jsem si dodala odvahy a šla jsem se podívat za pár lidmi, kteří mi stojí za to, abych se do toho pekla na chíli vrátila.

Upřímně řečeno mě šokovalo, co se děje na hodinách, nebo spíše neděje. Půlku odpoledne jsem byla s nimi venku a musím říct, že jsem si uvědomila víc věcí, než za poslední rok zpátky. Viděla jsem, jak ti lidé zamrzli na té samé úrovni na jaké byli před skoro třema rokama, když jsem je opoutěla a díky tomu jsem si uvědomila spoustu věcí.

Posunula jsem se, změnila jsem se za tu dobu co jsem je neviděla. Jsem se svým životem spokojená po materiální stránce. Toť jest ale tak zhruba vše. Našla jsem si svůj styl, svůj smysl života, věci, které chci dělat a lidi, co chci potkávat. Zařídila jsem si svůj život tak, jak jsem o něm vždy snila. Když mi bylo zhruba 10, možná 11 a viděla jsem každý den ve škole ty stylové dívky, které si žehlí vlasy, jsou namalované, mají ty nejlepší telefony, chodí stylově oblečené atd. Říkala jsem si, že třeba budu někdy taky taková. Snila jsem o tom a myslela jsem ji, že je to něco, co nemá každý. Viděla jsem je, jak každý den před školou stojí pohromadě na cigaretě, jak se objímají, když se vidí ráno a když se odpoledne loučí. Myslela jsem si, že je to dar, který člověk má anebo nemá. Kdyby mi to někdy někdo řekl, tak bych se mu vysmála do obličeje, jaká to je hloupost. Postupem času jsem sama přišla na to, že to je samovolný proces. Dnes jsem v pozici té dívky, na kterou závistivě koukají ty mladší holčičky.

Mám podle ostatních, cituji "mega fakin style" a stále nemám dost. Jinak to nejde, musím jít furt dál. Když jsem odjížděla domů, tak jsem si pustila písničku (ač je to totálně paradoxní, ale pár takových non-metalových mám vemi oblíbených) od Miley Cyrus "Liberty Walk". Pustila jsem si jí celkem třikrát a za těch zhruba šest až sedm minut mi došlo moc věcí. Pvní z nich byla, že jsem svobodná. Můžu si dělat co chci a nevazdory tomu, jak bylo hnusně dneska, tak jsem šla dělat svojí klasickou a nejoblíbenější činnost. Šla jsem na Žofín, na uši si dala Beatsy, do jedné ruky brko, do druhé Red Bull a na očích Ray Ban brýle. Pozorovala jsem lidi a uvědomila jsem si, že miluji svůj život a miluji svobodu. Uvědomila jsem si, že věci, a které si stěžuji jsou vlastně nepodstatné nutné zlo, které patří k životu a bez něho by byl v podstatě život o ničem a zároveň jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, když řeším jen dodatkové problémy, asi tak bych to nazvala (jo, moc smysl to nedává, ale nevím, jak jinak to mám popsat). Problémy, kdy neběží o nic moc velkého, ani nic existenčního...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.