Miluješ teď někoho?

2. května 2013 v 12:14 | A
Ne, ale...


,jenom na něj myslím prakticky 24 hodin denně, přemýšlím nad tím, jak se má, co právě teď asi dělá, na co myslí, s kým je a s kým mluví. Dokážu celé hodiny strnule sedět a hypnotizovat to zelené kolečko, aby mi konečně napsal a usmívám se do displeje jak idiot, když se stane zázrak a napíše mi.

Když si čtu naše staré zprávy z doby, kdy jsme si psali prakticky každý den několik hodin v kuse o všem možném, tak se mi derou dvě obří slzy smutku do očí. Mnohokrát už jsem celý večer a celou noc proseděla zachumlaná v dece a v slzách se sluchátky v uších s písničkou, která je jeho oblíbenou. Dělili jsme se o všechno- o smutek, radosti i strasti... Naše staré konverzace si čtu pořád dokola a dokola a říkám si, co by se dělo jinak, kdybych tohle nenapsala, nebo tohle napsal jinak. Co by se stalo, kdybych ti tohle neřekla. Co by bylo mezi námi, kdyby... Pokaždé, když uslyším zvuk chatu na facebooku, tak doufám, že je to zpráva od něho.

Pročítám si stále dokola i svůj starý deník, kde jsem sama pro sebe velmi podrobně líčila detaily naší konverzace. Vzpomínám si na to, jak jsem strávila hodiny tím, že jsem bez cíle bloudila po zapadlých uličkách centra Prahy se smutnou hudbou v uších a slzami v očích a představovala si nás dva vedle sebe. Naše společné chvíle. Vzpomínám si moc dobře na moment, když jsem ho poprvé potkala. Cítila jsem smíšené pocity. I přes všechno byl můj první pocit negativní, ale instinktivně jsem cítila, že to není všechno. Že ten člověk má něco hodně moc do sebe.

Pokaždé když ho uvidím, tak mám motýlky v břiše a podlamují se mi malinko kolena. Mám chuť brečet, když ho vidím si jen povídat s jinou. Pokaždé na cestě domů, když vidím ten jeho přepadá mě chuť se se rozeběhnout, rozrazit dveře a vyběhnout po schodech nahoru. Jít doleva do jeho pokoje, roztáhnout mu věčně zatažené závěsy a zakřičet na něj "Mám tě tak moc ráda a ani o tom nevíš!".

Někdy mám pocit, že snít navždy by bylo mnohem lepší, než žít doopravdy, protože život je jen ubohou parodií na sny. Sny jsou sice nehmatatelné, neprožívají se doopravdy, ale za to nám ukážou přesně to, co chceme vidět. Já ale nepatřím k lidem, co si umí říct, jak to mají cítit, prostě to tak cítím a tak to je. Proto když se mě někdo ptá, proč ho mám ráda, odpovím vždy nevím. Možná jsem cynik, ale rozhodně ne na všechno a všechny. To, že jsem cynická ze mě ještě nedělá mechanický stroj složený z neživých součástek. Postavila jsem si kolem sebe obrané hradby, za které nikoho nepustím, jen on vždycky přijde a během nanosekundy mi je srovná se zemí.

Každý den před spaním si představuji, že třeba někdy budu usínat s ním a že třeba někdy mě i on probudí svým nádherným hlasem.
"Miluješ teď někoho?" Em, těžko říct...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.