Tududu, jedu si to své.

7. května 2013 v 22:09 | A
Kdo dneska kolem poledne měl cestu kolem Václaváku měl šanci mě vidět. Myslím, že jsem byla celkem dost vidět.


Měli jsme jen čtyři hodiny, takže spousta času do dalších aktivit. Jak jsem se začla pocházet, tak jsem prišla na to, co je příčinou mé mini-deprese. Díky nemoci jsem nebyla na tréningu několik dní. Procházela jsem se a najednou jsem zjistila, že mě nohy zanesly až na václavák. Z tranzu jsem se probrala až když jsem seděla pod koněm. V uších mi hrála nějaká taneční muzika, takže to evokovalo k tanci ještě víc. Když písnička dohrála, tak jsem to přepla na dubstep pecku. Ani nevím, kde jsem vzala tu pohnutku, nebo nápad. Jak to říci elegantně... Stoupla jsem si a s divným úsměvem jsem prostě začla tancovat na ulici. Nikdy jem to neudělala a upřímně nevím, co mě k tomu vedlo.

Jen jsem siprostě stoupla a začla jsem tělem říkat, co mi říká muzika. Když jsem se jako malé děcko učila vymýšlet z fleku sestavy, tak mi trenérka vždy říkala, že mám tancovat, to co cítím a nepřemýšlet nad tím a je to pravda. Kdykoli jsem začla přemýšet na tím, co tancuju, tak to nešlo dál, myšlnekový proud se přerušil. Přes mozek to nefunguje. Když jsem opět zapojila mozek lidí na mě začali koukat, házet na mě pohledy, co jsem ot za magora, kterou drogu beru apod. Někteří se dokonce zastavili a začli mě pozorovat. Někteří se začli smát, tleskat, pískat a dokonce tasit peněženky. To mi bylo hodně nepříjemné. Za tanec bych si nikdy nevzala ani korunu. Přijde mi to nemorální vydělávat si něčím, co dělám pro zábavu a prostě jsem v tom hodně dobrá.

Když jsem si řekla, že už by to stačilo, posbírala jsem si svoje věci a chtěla jsem se co nejrychleji vytratit, tak se kolem mě seběhli lidé a začli se mnou mluvit, chít po mě kontakt, bavit se se mnou, řct mi, že mi to jde. S nikým jsem neměla chuť se moc bavit. Ty nejdotěrnější jsem odbyla pár slovy a co nejrychleji jsem se vytratila. Když jsem honem zalezla do metra, sedla si a zadívala jsem se do tmy tunelu, divila jsem se, kde jsem v sobě sebrala odvahu prostě začít tancovat. U spousty věcí nechápu, jak jsem je mohla udělat a před tím, než jsem je udělala mi to připadalo jako prkotina.

Promiňte, to sem asi nepatří, ale právě jsem se musela zasmát scéně, kde Fiona řekla "Tak to bylo pěkně trapný". Miluju ten film.

Kde jsem to skočila- jo už vím. Dojela jsem domů a připadala jsem si docela trapně, pak jsem si ale vybavila výrazy těch lidí a řekla jsem si, že jsem asi tak trapná nebyla. Doma mě čekala kopa práce. Umyla jsem tři auta a posekala celou zahradu. Po dlouhé době jsem pracovala. A zítra mě čekají dvě focení. Ráno jedna blonďatá řekněme slečna a odpoledne budu (naštěstí) focena já. Doopravdy se těším na to, až se budu dohadovat s peroxidovou blondýnou. Přesně v tu chvíli si budu vybavovat ten moment, kdy jsem stála na tom Václaváku a cítila jsem se volná jako pták.
 


Komentáře

1 Kristie | Web | 12. května 2013 v 9:32 | Reagovat

Wow, máš můj respekt :) Představa, že bych udělala něco takového jako ty, to si nedokážu ani ve snu představit :) Tleskám :)

2 ay-sha | E-mail | Web | 12. května 2013 v 13:10 | Reagovat

[1]: Děkuju, děkuju. :)

3 MUSEmaniačka (Bewlyer) | Web | 21. května 2013 v 18:00 | Reagovat

Keď počúvam mp3ku, zahrá mi tam nejaká pesnička, ktorá sa tam dostala akoby omylom, mám chuť tancovať. Ale hneď ju zaženiem, lebo nie som nejak pohybovo nadaná. Som rada, že som sa naučila skackať Gangnam stajl na stužkovú... Klobúk dolu, nemala by som takú odvahu ako ty.

4 ay-sha | E-mail | Web | 21. května 2013 v 18:14 | Reagovat

[3]: Já a talent? To nejde dohromady. Vše co umím mám vydřené. :)

5 MUSEmaniačka (Bewlyer) | Web | 21. května 2013 v 20:52 | Reagovat

[4]: Ale aj tak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.