Jakou nejsilnější emoci si dnes cítila?

29. června 2013 v 6:54 | A
Po dlouhé době jsem zašla na svůj ask a zjistila jsem, že mám několik tisíc nezodpovězených otázek a to už jich mám přes 4 tisíce odpovězených. Letmo jsem je prošla a zastavila jsem se u asi měsíc staré otázy.
Jakou nejsilnější emoci si dnes cítila?


Několikrát jsem si tu otázku přečetla a v hlavě se mi začla z neuričtého mračna slov a zvuků tvořit ucelená odpověď. Začala jsem psát dlouhý text. Když jsem se pomalu dostávala k pointě, zazvonil mi telefon. Začala hrát písnička Can You Feel My Heart od Bring Me To Horizon (ZDE, doporučuju pustit!). Před očima se mi všechna slova slila do jednoho velkého oblaku a vystoupili z nich dvě. Vztek a žárlivost. Všechen text jsem smazala a napsala tyto dvě slova. Jasně zastínila všechna ostatní a všechno ostatní. Písnička dohrála a začla hrát znovu. Ten, kdo se mi pokoušel dovolat měl výdrž. Písnička od a do z vyjadřovala, co cítím. Jediné na co jsem se zmohla bylo lehnout si na zem k repráku, zarýt nehty do stehen a zatlačovat slzy. Oliver má pravdu, I cant drown my demons, they know how to swim.

Onen dotyčný to položil, ale mě v hravě furt hrála ta písnička a oliverův řev. Jako bych jí furt slyšela, i když nehraje. Můj mozek se zamotal v tom oblaku slov a citů, zatímco moje podvědomí mi dávalo pravý hák, abych se zvedla a šla dál. Jsem prostě jiná, jsem to já. Nemotivuje mě úspěch, ani neúspěch, ale pocity a to moje, co mám v sobě. Když něco chci, dostanu to, protože to chci. Možná ne hned, ale dostanu. Ano, jsem namyšlená, ale dostanu. A to mě žene dál. Nemůžu jinak, musím jít furt dál.

Zvláštním způsobem mě zašimralo v krku. Znám ten pocit a hned jsem věděla, co to je. Potlačovaný řev (nenadarmo jsem znamením lev), který musí ven. Ne, teď ale ne.

Zvláštní, bojím se, že ho ztratím i když není můj. V hlavě se mi honí tisíc a jedna myšlenka,... no, upřímně možná i trochu víc, než 1001. Jako sestříhaná scéna filmu se mi jasně přehrálo v hlavě všechno, co jsem zažila poslední týden. Všechny pohledy, mrknutí, dotyky, objetí. Měla jsem před sebou skoro všechny skládačky puzzle. Pár mi jich ale chybí a má je ona- bohužel včetně toho nejvíc důežitého.

"Doprdele" byla jediná kloudná reakce, kterou můj už tak namáhaný mozek dokázal dát dohromady. Po chvilce přemýšlení, které probíhalo rychlostí šneka s želvou, kteří si dávají závod, kdo bude pomalejší jsem dospěla k závěru, že bude nejlepší si ask deaktivovat a počkat, až budu moci zakročit,... což bude pole mých hrubých propočtů za 5 hodin a 17 minut (pokud nebude v centru kolona), takže ... no, a to kdybych věděla. Doprdele.
 


Komentáře

1 Bels | E-mail | Web | 30. června 2013 v 16:51 | Reagovat

Vydrž. Absolutně tě chápu. Jdi dál, věř a dostaneš, co chceš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.