Titulek článku nesmí být prázdný.

27. července 2013 v 11:10 | A
Ahoj, jsem Aysha a...
Začala jsem psát 5.7.2013, dnes je dvacátého sedmého a cítím povinnost myšlenku dokončit. Vlastně to bude i trochu rozloučení, alespoň na chvíli.

Ahoj, jsem Aysha a mám toho tolik co říct, ale nevím, kde říct. Včera jsem řekla, že napíšu článek. Věděla jem o čem. Že to bude jako vždy. Depresivní téma, spousta věcí, co jsem neviděla a uvědomila jsem si je pozdě. A taky to, jak jsou na mě lidi zlí, takže se na to vrhnu rovnou než budu na dně úplně.

Vzal si míšu zpět, nebo ne?
Proč se ptáš?
Zajímá mě to, přirozeně.
Nevím jestli jsme spolu.
Aha.

Proč se trápím, vždy to dopadne úplně do puntíku stejně. Budu dělat to, co miluju a nikdy mě to nezklame. Tanec. V těch nejotahanějších kalhotech a tričku Drop Dead, které mám už asi bambilion let u kterého se divím, že stále drží pohromadě po tom, co se s ním dělo za všechna ta léta nejen v tanečním sále. Budu stát uprostřed svého pokoje, který mi připadá jak taneční parket na Brodway a budu pro sebe tancovat jak pro tisíc lidí na Impossible. Říkám si, tentokrát ne, ale co mám dělat. Stejně vždy u části "Impossibleeee" spadku na kolena a ta slza mi prostě upadne.

Jsme top.
Nejtopější jsme.
Jsme boží.
Nejkrásnější kamarádi.

Fuck. Proč?
Bojím se. Moje srdce je kus ledu. Jsem snadno ulovitelná kořist, možná jen proto, že se chci nechat ulovit. Těžko říci, jeslti jsem malá laň, nebo medvěd grizly s achylovou patou. Hodně lidí mi říká, že mám osobnost muže a jen malý kus ženy. Bohužel ten malý kus ženy se ve mě probudí vždy, kdy mám obrazně mít koule a být chlap.

Můj momentální svět se zcvrkl na neustálé nabíjení telefonu, proklínání snad všeho od lokomotivy po špendlík, ať mi napíše, prosení o zítřek, mám fakt velkej zadek a prosím ať už jsem sakra pryč.

Ten moment je tu. Těším se na něj celý rok. Poslední dva měsíce jsem jak v každém podprůměrném americkém filmu. Super-afektovaná holka každé ráno vyskočí z postele a červeným fixem si odškrtne další den. Dnes jsem škrtla poslední a už mám před sebou jen okénko Big Day, it is here. Dělí mě už méně než 24 hodin od toho okamžiku. Těším se na něj více než rok. Už je to pomalu tady a já stále nemám sbalené ani ponožky. Na balení si dám extra záležet. Je to strašně zapamatování hodný okamžik, když vytahuju věci ze skříní a cpu je do kufrů. I když mám tři skříně na oblečení a šatnu, tak po zabalení tří kufrů a jednoho příručního zavazadla můj pokoj vypadá, jak pokoj amerického dítěte, co odjelo na vysokou na druhý konec států. Skříně mám poloprázdné, na parapetě už se neválí krabička od rovnátek a náušnice, v knihovně není kniha Divná Emily, na stole už není notebook, z šuplíku už netrčí zamotané klubíčko nabíječek, na peřiňáku nestojí zaprášený budík, na posteli neleží malý cestovní polštářek, ve skříni není velká krabice plná piercingů, náramků a náhrdeníků. Uprostřed pokoje mám na sobě tři kufry, vedle příruční a na něm Rafaelo se vzkazem, že moje debilní kecy budou doma moc chybět.

Je to strašně dojemný moment.

Mě osobně nevím, co mi bude chybět nejvíc. Po deseti minutách soustředění u řvaní Oliho a sezení s nohama za hlavou jsem na to přišla. Umím hodně dobře anglicky- bez pardonu, umím po těch letech čučení na BBC a soukormých lekcích s brity, ale bude mi chybět to, co se anglicky nemohu naučit. Amok. Když jsem naštvaná, tak není problém vybouchnout slovy "Já vůbec nechápu, jak je toto možné. Děláte si ze mě srandu?" Etc. Není problém to říct, ale v té chvíli by mi pusa jela rychleji, než mozek je schopen chrlit anglické věty. Angličtina je úžasný jazyk. Nic proti Andymu (bvb), ale když jsem si přečetla text fear, zjistila jsem že to jsou totální exkrementy, ale dobře to zní, protože to je anglicky.
Vždy se mi strašně líbila slova goverment, proud, freedom, escape, scream a destroy. Konečně to bude tady, ten posvátný moment ke kterému se upínám tak dlouho-

-Nasednu do letadla směr London-STN (je to stansted, ne "stál nevíme", jak vtipkuje moje sestra) a nechám za sebou Prahu, česko, rodinu, přátele, trápení, problémy, slzy a přistávací dráhu. Můžu na všechno zapomenout a začít znova s čistým štítem a čistou hlavou.

Tell my mother, tell my father I've done the best I can to make them realize, this is my life.
I hope they understand, I'm not angry, I'm just saying, sometimes goodbye is a second chance.
Here is my chance, this is my chance.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.