Marilyn Monroe, výstava v Jízdárně Pražského Hradu

13. srpna 2013 v 16:44 | A
Plakáty na tuto výstavu jsem viděla po městě už hodněkrát. Nedalo mi to až teď a v dnešním dusném počasí jsem šla na výstavu i když nejsem moc ten typ, co by chodil na výstavách.

S Jízdárnou Pražského hradu jsem měla už jednou čest, když nás profesor výtvarné výchovy vzal místo obvyklé nudné dvouhodinovky na výstavu Malich. Musím se přiznat, že tuto výtavu bych vřele doporučila každému, kdo má chuť, čas a nervy poslouchat, že černé plátno je vlastně Černý koridor, má to hlubokou myšlenku a autor je umělec, který musí být doceněn.

Kdybych měla vytvořit hitparádu nudných zážitků, kdy jsem myslela, že z nudy se budu stavět na hlavu, či skákat do zdi- tenhle by se umístil velice dobře. Velmi dobře by se též umístila úvodní řeč naší školní výchovné poradkyně, když dvě hodiny mluvila o tom, že není dovoleno si nechávat učebnice ve skřínkách, že jsou určeny jen na boty a vlastně si je všechn musíme nosit na zádech.

Též velmi vysoko by se umístil ředitel na bývalé škole, když svolal do tělocvičny celou školu a podrobně nám dvě hodiny líčil, jak hájil zájmy naší školy, když podal stížnost na české dráhy, když nám nechtěli uznat skupinovou slevu pro školy (úsměvné bylo, že celkem to vycházelo asi 20-30 kč na osobu).

Ale pryč s nudou. Už zase kecám nesmysle místo abych psala k tématu.
První šok mě čekal, když jsem musela vytáhnout 240 korun místo 160, protože o prázdninách nemám u sebe doklad o studiu. Řekla jsem si budiž a šla jsem dál.

Věděla jsem to, co jsem pochopila, když jsem ve třinácti letech šla poprvé po pláži v plavkách. Věděla jsem, že patřím divákům, světu, ne protože bych měla talent ani protož bych byla krásná, ale protože jsem nikdy ničemu ani nikomu jinému nepatřila. Diváci byli jediná rodina, jediný princ na bílém koni, jediný domov, o němž jsem kdy snila.
Marilyn Monroe

V prvním oddíle byly dva velké panely s texty. První od samotné Marilyn a druhý od pana Ferragama. Na výstavě bylo mnoho šatů, fotografií a ještě více bot. Originálních bot od Ferragama. Tolik bot pohromadě jsem snad nikdy v životě neviděla. Marilyn asi musela neustále chodit na obřích podpatcích. Jinak není v lidských silách nosit tolik bot, aby na nich nošení bylo vidět. Při prohlídce jsem si taky kladla otázku, kolik asi všecho oblečení a boty muselo stát. Ne že by to herečku s určitě nemalými příjmy zajímalo, jestli boty stojí dva, nebo tři tisíce, ale mě jako běžného smrtelníka ano.

Marilyn musela být bez pochyby velmi silná žena. Ideál ženské krásy. Nemám nic proti většině modelek, ale je to postavené na hlavu, že jako ideál je braná anorektická blondýnka. Vždyť přeci ženy plné úsměvu a s ženskými tvary jsou mnohem přitažlivější než peroxidová blondýna na které kůže vlaje, má obří implantáty a kamennou tvář.
Ano, dnešní modelky jsou krásné (některé), ale je to taková instantní umělá krása na kterou se člověk podívá jednou a když vidí tu samou modelku na další sérii fotek, tak se nepozastaví.
Proč? Protože jsou všechny stejné tím, jak vyvolávají pocit dokonalosti. Přitom v reálu by je málokdo z nás poznal a dávají nám tak falešný dojem a cíl, kterého se děvčata mého věku všemi silami snaží dosáhnout a často to končí tragicky.

Celkově i s odstupem (článek jsem rozepsala na začátku července) musím říct, že to byla asi jediná výstava v životě, která se mi doopravdy líbila. Přiznávám se- co se týče kultury jsem docela primitiv. Řekla bych, že je to tím, že jsem prostě a jen pubescent, co ani nemůže umění přílišně docenit. Možná to přijde s věkem. Možná taky ne. Dosud to zřejmě nepřišlo, protože mi nikdo (pro mě) uspokojivě nevysvětlil, co je umění na černém plátně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.