A v noci, když sem zavřel oči, uviděl sem jasný nebe.

12. října 2013 v 14:47 | A
David Steel, Cela 430.
Písnička není úplně nejnovější. Přesto jsem se v ní vidím.

Probudila jsem se nezvykle brzo,venku nebylo světlo. Hned jsem cítila divný pocit v žaludku. Do ničeho se mi nechtělo. Světlo mě oslepovalo. Před čerstvým vzduchem jsem se schovala pod peřinu.
Zmocnila se mě dobře utajovaná deprese.
Měla jsem pocit, že něžiju. Položila jsem si na hruď ledovou ruku a necítila jsem bušení srdce. Všechny končetiny jsem měla ledové.
Moje vlastní lidské (?) teplo mě mrazilo. Chtěla jsem se pohnout, ale jako by můj mozek klinbal a byla jsem uvězněná ve svém vlastním těle. Byla jsem v bublině. Všechno šlo mimo mě, kolem mě, na chvíli to zpomalilo a zmizelo to. Byla jsem v tunelu, který nemá stěny, vchod, ani východ.
Podněty z okolního světa jsem vnímala tlumeně. Oči jsem měla přivřené a vnímala jsem napůl, viděla jsem rozmazaně. Postavy a tvary se mi mihotaly před očima.
Znám ten obličej. Vím kdo to je, ale ani kdyby mi někdo řezal žíly, tak jméno bych neřekla. Pamět byla vyřazená z provozu. Ruku jsem furt měla na hrudi. Necítila jsem nic jiného kromě otřesů a zatnutí srdce.
To bylo asi to jediné, díky čemuž jsem věděla, že jsem na živu. V uších jsem slyšela nahlas ozvěnu tlukotu. Seděla jsem pohodlně na měkké posteli, přsto jsem mela svaly křečovitě napnuté. To napnutí způsobilo třes, který neměl nic psolečného s tím, že mi je zima, i když mi byla.
Žíly na nohou a rukou už nebyly červené, ale jasně modré, jako moje nehty.
Na ruku mi spadla kapka. Těžko říct, jestli to byl pot, nebo slza. Těžce dopadla na kůži a tekla pomalu dolů. Další, další a další... Chce se mi křičet, ale k čemu by to bylo, vím, že by se tím nic nezměnilo.
Zavřela jsem oči docela a náhle jsem všchno viděla v nadživotní velikosti. Všechno jsem viděla jasně a měla jsem před sebou prázdné nebe. Uviděla jsem v hlavě směr, cíl a cestu.


Táta mi vždy říká, že člověk musí stokrát dostat přes držku, aby po sto poprvé řekl stop a mlátil sám.
V jádru pudla to je pravda. Z téhle poučky to zní jako náhoda, jenže není.
Dopravdy na hubu jsem v životě dostala, upřímně, dvakrát a rozhodně si to nenechám líbit ještě devadesát osmkrát. Nikdo nechce dostávat pěstí.
Dál je dostává jen ten, kdo si je nechá dát, nebo nemá na to se ubránit.
Dostala jsem doslova amok, když jsem se asi před měsícem v baru bavila s klukem, který byl aktivní konzument marihuany a vyprávěl, že ví o tom, že není spokojený se svým životem, ale nikomu se do ničeho plést nebude.
Je mu 22, bydlí u rodičů, denně hulí několik gramů, nepracuje, nestuduje a jen si stěžuje.

Jak jsem tak seděla pod tou dekou, tak jsem se přistihla, že sedím v tramvaji s taškou a jdu do posilovny.

Nemám ponětí, jak jsem se tam dostala, ale poslední dobou jsem tam byla častěji než doma.
Fyzická námaha, práce, pot.
Nikdy jsem nebyla pracovitá a tyhle pojmy mi nikdy nebyly vlastní. Přesto chodím čtyřikrát týdně a ráda do posilovny se mučit.
Je mi fakt na zvracení, když vidím slečinky, co přijdou v super drahém oblečku a důležitě se prochází na běžícím páse rychlostí 7 km/h. Do posilovny se chodí posilovat, plnit si sny, překonávat sám sebe a zocelovat se.
Stanovila jsem si svůj cíl.
Na zdi naproti strojům visí obří obraz ženy na reklamě na sportovní obečení Adidas. Stala se mou modlou. Když posiluji, tak jí hypnotizuji a upínám se k myšlence, že budu uvypadat jako ona.

Svůj trénink začínám hodinou běhu.
Hodina běhu. Dvanáct kilometrů. Rychlost- dvanáct kilometrů za hodinu. Jednoduchá rovnice. Skončím a vypadám, jako kdybych skočila šipku do vody.
Přesunu se o patro výš a teprv začíná část na které začínám být závislá. U člověk musí být vytrénovaný, aby vůbec něco uběhl a nepadl hned. Kdežto u posilovaní (pokud člověk nezvedá nepřiměřeně moc) necítí únavu hned a po posilovně se cítí akorát plný energie.

Nejsem sebemrskač, ale vyloženě si uživám moment, když zvedám váhu a cítím, jak sval maká, napíná se a zpět se povoluje.
Nádech, výdech a znova.
Užívám a vychutnávám si moment když se držím tyče a klikuju.
Chápu, že mužům okolo mě se líbí, když vidí zrzku ve sportovní podprsence a kraťáskách ve velikosti kalhotek, jak jí zabíají svaly,... mají smůlu. Já chodím cvičit. Ne se naparovat. (Každý máme právo být chvíli trochu namyšlený blb.)
Vypadám jako zahleděná do sebe a svého cvičení, ale přitom prožívám kulturistický orgasmus a pozoruji lidi okolo.
Trénuje mě můj otec, bývalý kulturista. Napoprvé mi vysvětlil co se jak dělá. Nedávalo mi to smysl, ale i tak jsem to dělala. Člověk ze začátku nic moc neuzvedne, po pár týdnech ale na sobě začne vidět, jak se svaly vybarvují a při cvičení pořádně zabírají.

Vyjdu z posilovny a v hlavě mi začne šrotovat, co jím a co piju.
Ayshoooo, pojď do kfc. Cože? Ani mě nehne.
Čtyři dny v týdnu, tři hodiny jsem v posilovně.
To je 12 hodin za týden.
360 hodin za měsíc
4.320 hodin za rok.
A pak po mě někdo chce, abych se šla najíst do kfc.
Výsledek by byl stejný jako si utřít zadek tisícovkou a pak jí vyhodit z okna.

Každý z nás, ve své vlastní hlavě by měl mít jasno a vidět před sebou jasný cíl.
Když ho nemám, nejdu nikam a nikam se neposunu.
Dnešní společnost člověka semele a snaží se ho zlomit, pokud se neubrání.
Kdo má sen, cíl, jasnou mysl a čistou hlavu si cestu vždy najde a do cíle dojde.

Vidim spoustu věcí jinak, dívám se na to s pokorou, vážím si těch, kteří mi byli voporou.
Kteří tu pro mě byli, když se všichni ti, kterým sem věřil, zády ke mně beze slova votočili.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.