Mám tě rád. Já tebe taky, Martine.

18. října 2013 v 17:17 | A
Namyšlenej fracek, hravně že hraju fotbal.
Zjistil jsem, že fotbal není všechno. Škola není všechno.
Lidi okolo mě, ktreté mám ráda a josu mi na blízku.
Ti jsou všechno.

Mám tě na dosah ruky. Přitom jsi tak daleko. Když natáhnu ruku, mohu se tě dotknout.
Když začnu poslouchat uslyším tvůj hlas.
Je to modelová chvíle.
Já vím co se děje. Vím co se děje se mnou.
Jak ven z chvíli jako je tahle jsem ti radila už asi 1000x. Vždy jsem ti to říkala.
Buď si,... namyšlený. Buď si jaký chceš, ale jednou přijde jedna.
Ta jedna kvůli který budeš schopný zahodit všechno. Tisíce jiných holek podkosíš jak obilí, ale jenom jí neumíš říct ani ahoj. Před ní najednou všechna tvá sebejistota kapituluje a uteče. Pat.
Oba stojíme na místě, přešlapujeme, muchláme si v kapse posmrkaný kapesník a čekáme, až ten druhý udělá krok.
Škola, škola. Škola je škola a každý včetně mě se tam chová jinak.

Myslí si, že když chodí olečená jako právnička, rty má namalované rudě a má drahou kabelku a boty, tak jí to dodá sebevědomí a a krásu. Ani jedno nepotřebuje.
Sebevědomí má- a má být na co namyšlená a krásná je sama o sobě. Vždy je usměvavá. Je pro každý vtip a pro každou špatnost. Nedává najevo slabosti. Nikomu nevěří. Nesvěřuje se.
Jenže pak přijde domů a jak odejde pryč make-up, drahé oblečení, tak je malinký medvídek.
Nemá zázemí. Nezná rodinné teplo.
Její byt vypadá jak hotelový pokoj, který je stále obydlen.
Všechno je chladné a neosobní a pořádek je až mrazivý. Nikde není ani smítko prachu. Jediné, co připomíná obydlenost jsou až moc vyretušované majitelky na zdech. Kdyby existoval emocionální teploměr, tak tahle místnost by měla 0.
Má svícny, ale v nich jen ohořelé studené svíčky. Říká se, že domov je místo, kde člověk může být sám sebou, cítí se dobře a odhazuje zábrany.
Skutečně, tam je bez zábran, uzavřená ve svém vlastním světě, kde se až moc nechává unést světem fantazií, tužeb a chtíče.
Nemám jí ráda. Jsem to já.
Mám chuť tenhle odstavec smazat, když se koukám jak to ťukám.

Stojím před zrcadlem. Zavřu oči a vybavuji si všechny ty momenty. Pohledy, objetí, šeptání do ucha...
Vidím to všechno před sebou jako film. Ani nemůžu uvěřit, že to všechno se stalo. Jak moc se moje cesta zklikatila. Co všechno se stalo za poslední rok. Jak moc jsem se posunula. Co všechno jsem zažila. Kolik lidí mě zklamalo a přesvědčilo, že stjí za to.
Před rokem by mě ani nenapadlo, že jednou budu znovu psát blog. Nenapadlo by mě, kolik poznám nových lidí.
Před rokem by mě v životě nenapadlo, že já někdy budu chodit do posilovny dobrovolně. Nenapadlo by mě, že on.

Život je složitý, zvykej si holčičko.
Děkuju babi. Stihla jsem si všimnout za tu krátkou dobu, co jsem tady. Musí být složitý, jinak by to byla nuda a každý by si ho zorganizoval tak, že by byl dokonalý. Nebo ho jen složitý děláme sami? Ve středověku 99% našich problému neměli. To je dobou.

Svět je lež. Život je lež a kdo si myslí, že je dokonalý, tak je jen zahleděný. Vlastně veškerá dokonalost je jen otázka zahleděnosti a výběr otázka kritérií.
Takže připomínám, dnes večer se nejdu opít, ale pouze si snižovat kritéria.
Když bude kritérium malé černé auto, tak pro mě bude dokonalé malé černé auto, do kterého se zahledím.
I láska je jen otázka výběru a vůbec ne kompromisu.
"Stelo, jsi ochotná žít s človkem co miluje thle film i když je to podle tebe blbost?" "Víš, já Teda miluju..."
Čím jsem starší, tím více se mi potvrzuje, že láska je schopnost milovat chyby a nedokonalosti. Když druhého milujete i přesto, že dělá něco za co bystě vyletěli z kůže.

- Můj problém je, že toho Martina člověk nevidí. Ve škole je člověk jinej, než doma sedící na posteli a snící o něčem co nebude.
- Můžu poznat Martina?
- Já bych to třeba první neřekl.
- Někdo do toho musel praštit.
- Jsi starší.
- To není tím.
- To se raději trápím, než abych přiznal barvu.
- Není problém přijít na bar a říct klukovi "chceš vykouřit", ale říct ahoj klukovi, co se mi líbí tedy ano.
- Ano, ano.
- Nedej bože abych měla štěstí a pozval mě na rande.
- Myslím, že jednou se ti splní.
- Doufám.
- To je pak na tom klukovi. Buď je srab, nebo si věří. Ty musíš poznat o kterýho kluka jde. Oba budete doufat.
- Já ticho být musím, jsem žena.
- Můžeš to naznačit i nonverbálně.
- Martine, nečum mi na kozy.
- Promiň.
- V pořádku.
- Mám tě rád.
- Já tebe taky.
- Dobrou noc...
- ... sladké sny.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.