Můj největší nepřítel...?

12. listopadu 2013 v 21:25 | A
Jsem já.
Mé já mi nedovolí zapomenout a dohání mě k šílenství.

Vždycky jsem to byla já, kdo říkal, že v životě je jen jedna šance. Jak v životě, to nevím, ale v mezildiských vztazích by lidé měli mít dvě.
Události posledních dní mě nutí měnit názor... Just look at it.

Na co tu civíš?
Ptám se sama sebe když stojím u bočního vchodu na stadion. Na nikoho nečekám, ale přitom se modlím, aby někdo přišel.
Obraz před očima se mi začne rozmazávat. Prosím ne. Teď ne a hlavně ne tady. Kabelka mi sklouzává z ramene po lokti dolů a padá na vymrzlou zem. Nevšímám si toho a vcházím dovnitř, jako smyslů zbavená.
V pravé ruce stále něco křečovitě svírám. Je to medvídek. Poslední vzpomínka.
Jak smyslů zbavená chodím dokola.
Ty čísla a názvy mi stále nic neříkají. Zatmí se mi před očima ucítím palčivou bolest na hrudi. Nemohu kontrolovat své tělo, ani své pohyby a kácím se k zemi. Paměť i smysly vypověděli službu. Probudím se po neznámém časovém úseku.
Slyším kolem sebe hlas. Moc dobře znám, je mi příjemný. Zkusím pootevřít oči a vidím osobu blond a dvě modré oči jak studny. Říkám si, že se mi to musí zdát.
Otevřu oči úplně. V tu chvíli si uvědomím, že mi někdo podpírá hlavu a tělo.


Flashback.
Stejná já. Jiné místo. "Jen se o mě opři" říká mi hlas. Opřu se a v zádech cítím pevnou mužskou ruku zocelenou hodinami posilování. Je mi to příjemné. Moje kůže si vytvořila speciální vrstvu buněk, aby si pamatovala každý dotek. Zvednu se z jeho rukou a pohlédnu mu do očí. Tak modré oči jsem ještě nikdy neviděla. Jen pohled do nich mě přivádí k šílenství a on si je toho dobře vědom... zvlášť když udělá ten poloviční úsměv.
Pomalu zvedám ruku a natahuji jí směrem k němu. Dotýkám se jeho tváře, je hladká jak zadeček miminka. Pohladím ho. Pokračuju rukou směrem ke krku a lehce zatlačím nehty. On hned ví, co je cílem mým. Dlouze mě políbí a mě se hlavou honí myšlenka, že to ani není možné.
Moje duše opouští moje tělo a vydává se na pouť ledovým vesmírem.
Pro nezaujatého pozorovatele z pohledu opeřence musí jít bezpochyby o úchvatnou scénu.
Každý jeho dotyk jakoby zanechal nesmazatelnou skvrnu na mém těle.
Každý jeho pohyb vnímám na svém těle.
Je mimozemšťan.

Flashback.
V tu chvíli si uvědomím, že mi někdo podpírá hlavu a tělo. Nejsem schopna slova narozdíl od něho. Jen se mě stroze otáže, jestli jsem v pořádku. Když ze mě koktavě vypadne, že doufám, že ano, dá ruku pryč, odtáhne se ode mě minimálně metr a půl a něco počne zaujatě psát na mobilu.
Nuže, zvědnutí je na tobě, A.
Prohlídnu si ruce a zijstím, že mi v pravé něco chybí. Rozhédnu se.
Není zas až tak tupý, ja jsem si myslela. Bez jediného pohledu pryč od displeje a s nezaujatým tónem se mě zeptá, co hledám. Stále otupěle odpovím, že svého medvídka. Aniž by spustil oči z displeje ho vyndá z kapsy a podává mi ho. Beru si ho a neochotně odcházím.
Ihned jak dojdu za nejbližší roh propuknu v pláč. Stále jsem se plně neprobudila. Musím se přidržovat zdi, abych udržela rovnováhu na podpatkách. Všechno před sebou vidím rozmazaně.
Aniž bych o to usilovala zapadnu do dveří. Moje smysly jsou již zocelené, ale i tak ta vůně moje čichové buňky upoutá.
Jsem v kabině. Každý zde má své místo označené jmenovkou.
Sednu si na zem, sundám si boty i kabát. Sedím tam na studené zemi jen v tílku a legínách. Zmocnuje se mě vztek.
Popadnu první co mi přijde pod ruku, kabát, a mrštím s ním co nedjál to zvládnu. Vyletí mi věci z kapes.
Ipod, již zmíněný medvídek, gumička, sponka a malý balíček žiletek.
V mé hlavě je osvítí světlo a já je vidím jako cestu. Všechny ostatní věci zahodím, že doletěli až pod lavičku.
Co mě zajímá jsou ty žiletky. Otevřu krabičku a jednu si vezmu do ruky.
Sednu si doprostřed, před bílou zeď na které obvykle visí nástěnka. Začínám uvažovat jako člověk pod vlivem drog, který si povídá sám ze sebou.

Udělala jsi chybu.
Já vím.
A za chyby se platí.
Platím moc.
Chceš zaplatit za chybu, která se neodpouští.
Každý by měl mít druhou šanci.
Někdy je i sbohem druhá šance. Koukni se na své levé zápěstí, co vidíš?
To nejtižší volání o pomoc.
Jsi si tím jistá, že to chceš takhle?
Můžu jinak?
Ano, můžeš. Zapomeň.
To se nezapomíná.
Musíš, pokud chceš jít dál.
Co když nechci.
Tak zemřeš a jediné, co po tobě zbyde je jen hromda značkového oblečení, kterým si opovrhovala, vzpomínky a krvý psaný nápis na zdi.

Flashback.
Otevřu dveře. Na zemi je cesta vyrobená ze svíček a místností zní I will always love you od Whitney Houston. Dojdu na jejich konec. Na posteli sedí on schoulený do klubíčka. Přijdu před postel. Postaví se na kolena a dojde na okraj postele. Zeptá se mě. Budeš moje princezna?
V ten okamžik začku nekontrolovatelně brečet a padám na kolena. Hned je u mě a uklidňuje mě.
Zvedne mě. Chytne mě jednou rukou pod lopatkou a druhou mi zvedne do tanečního držení. Tančíme waltz a Whitney do toho andělsky pěje. I přes to, že se to v tomto tanci nesmí, mu koukám do jeho modrých očí. Postupně waltz jím přestane být a dospějeme ke křečovitému obětí.

Flashback.
Sedím ve vaně plné bublin až po krk. On sedí na jejím okraji. Nic neříká, jen mě propichuje pohledem.
Bere do ruky houbu, namáčí jí do vody a pomalu jí tře o mé záda, hrudník, stehna. Nechávám se fantazií unášet do výšin.

Flashback.
Sedíme na stadionu v jeho pokoji. Je skoro prázdný. Sedíme na zemi na podlaze.
Pouze sedíme. Jsme tak potichu, že jsou slyšet jen dvě srdce, které bijí pro sebe.
Chytá mě za ruku, kterou mám složenou vedle nohou. Pomalu ji zvedá nahoru. Začíná pomalu povídat.
"Jsi moje princezna, jsem tvůj princ. Budeme spolu žít na zámku. Budeš na prsteníčku nosit prsten ode mě a na krku náhrdelník ode mě. Budu se o tebe starat, jako o křehkého motýlka...Budeme navždy spolu. Nikomu tě nedám, nikdy."
Náhle se zvedne, ale za chvíli je zpět a v ruce drží malého plyšového Me to you medvídka. Má na bříšku vyšité naše iniciály. Levou rukou mě bere za tu mojí, natahuje ji k sobě a medvídka do ní vkládá.
Pevně ho stisknu a druhou rukou si ho přitahuju k sobě. Utápím se v těch modrých očích.

Flashback.
Začínám uvažovat jako člověk pod vlivem drog, který si povádí sám ze sebou. Přivřela jsem oči a na zdi si moje hlava vytvořila obraz. Kapky po zdi tečou líně dolů a pomalu, ale jistě znemožňují přečtení vzkazu ze záhrobí. "Jsi můj princ a já tvoje princezna."
Mojí chvílí vrácené mysli se ta představa líbila. Aniž bych se kontrolovala jsem se viděla, jak si držím tenkou žiletku u vyhojených jizev na ruce. Přibližuji jí.

Flashback.
Jdeme po prázdné široké ulici vedle sebe. V uších máme každý jedno sluchátko. Hraje I will always love you. Když se schyluje k refrénu zastaví se. Obě ruce proplete mýma a artikluje And I-I-I will always... love yooou.
Tělem mi prostupuje zvláštní chvění. Každý další tón zpěvačky se mnou otřese a projde každou buňkou mého těla.

Flashback.
Jsem plna očekávání. Přicházím směrem ke kabině, když zevnitř slyším dva hlasy. Jeden je jeho a říká. "Já jí mám doopravdy rád. Sáhneš na ní a končíš."

Flashback.
Sedím na horní tribuně. Začíná třetí třetina.
Hledám na ledu svého prince. Když ho najdu dobruslí na střed, kde je bule.
Otočí se směrem ke mě. Zamává hokejkou a chytne se za srdce, podívá se na mě a poté do nebe.

Flashback.
Přibližuji jí. Zastavím se až když cítím její ostří. V uších slyším živou halucinaci písničky I will always love you na pozadí monologu sestry.
"Nezaslouží si tě. Chce tě jen do postele. Bež a nafackuj mu."
Žiletka zmizela, posbírala jsem věci. Polovinu jsem jich zapomněla. Ani se nenamáhám zapínat si knoflíky. Emočně vypjatá vycházím, sbírám se promrzlou kabelku a jdu.
Instinktivně koukám do šestého okna zleva. Svítí se tam. Vím, že tam je, ale on nechce abych to já věděla. Možná neni tak chytrý.

Flashback.
Sms- končíš, zklamala jsi, podvedla jsi.
Moje pocity nelze popsat. Bezmoc, smutek, zármutek, vztek. Platím za něco, co se nestalo. Volám mu. Nechce slyšet mé argumenty. Věří více spoluhráčům než mě a je přesvědčený o mém přečinu.

Flashback, poslední.
V ruce mi zavrní mobil. Příchozí iMessage- "Nechala sis tu medvídka".
Nakrčím obličej, a odepisuji- STRČ SI HO DOPRDELE.
 


Komentáře

1 snowy-christmas | E-mail | Web | 12. listopadu 2013 v 23:58 | Reagovat

Máš pravdu, člověk může být sám sobě největším nepřítelem, sám sobě si něco kazit, sám sobě být překážkou v něčem, protože v sobě vytváří strach, který se těžko překonává. Sám sobě nemusí věřit. Sám může dělat hodně nesmyslů. Sám může přijít o něco důležitého, třeba o lásku.. V hlavě mám tolik věcí, co mě trápí, nedokážu je vůbec vymazat a zastavit to.

2 Bels | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 20:43 | Reagovat

Je nádherný a přitom děivý, kolik emocí dokážeš do textu dostat. Opravdu. vypisuj svou bolest, snad to aspoň trochu pomáhá.

3 ay-sha | 18. listopadu 2013 v 20:16 | Reagovat

[1]: Proto píšu, pomáhá mi to se vypsat.

[2]: Děkuji, lichotí mi to. Vypisuji, píšu, jak můžu a musím říci, pomáhá mi to velmi (jen do té doby než někdo zjišťuje identitu lidí v příběhu).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.