Proč to nevidím? Protože vidíš jen to, co vidět chceš.

5. listopadu 2013 v 20:47 | A
"Jsi v pořádku?" Ptá se mě známá tvář.
"Jistě, proč bych nebyla?"
"Protože tu sedíš na mraze už 4 hodiny, pláčeš, posloucháš Lanu Del Rey a ani večeři jsi nesnědla." Znovu odpovídá ta známá tvář.
"Jsi úplně v prdeli, promiň, musela jsem ti to říct."

Vejdu do dveří. Uvnitř je ticho. Nikdo tu není. procházím čevenou chotbou, na zemi je i červený koberec, je to vip vchod.
Slyším jen občasné ťukání dvou předmětů o sebe. Hokejky a puku.
Ze stěny si čtu obří nápis. "Přejmuli jsme jméno,... Sport je pro nás,... Hrajeme,... My jsme,... "
Chodím kolem, ty značky a čísla už mi vůbec nic neříkají. Sever, jih... západní sektor. Nikdy jsem se tu nevyznala. Je to moc složité pro můj ženský mozek.
Vím, byla jsem tu už tisíckrát a mám na to místo bezpočet vzpomínek.
Vejdu do studené místnosti a mé smysly ihned upoutá smrad hokejistické výstroje. Ve dveřích jsem se zastavila a nadechla znova. Jnou vůni jsem poslední měsíc necítila.
Sednu si na lavičku na místo s číslem 22, patří N, a čekám. Rozhlížím se kolem sebe. Všechny ty předměty tvoří nádhernou scenérii, když člověk zná jejich příběh. Každé místo se jménem, každá rukavice, každá helma má príběh.
Najednou z ničeho nic nadskočím. Leknu se hlasitého zvuku, v hlavě mi probleskne myšlenka, že to A-tým dal další gól, již devátý.
V hlavě mi šrotují myšlenky na nejhorší. Vyhrabu z kabelky mobil a čtu. iMessage from "N"- Končíš.
Do očí mi vyhrknou ledové slzy. Na chvíli mě napadlo mu tu šatnu podpálit i se sebou, ale neudělala jsem to, těžko říci, jestli bohudík, nebo bohužel. Nechci lidem dělat radost a jemu už vůbec ne.
Seděla jsem na tom místě dál jako zmrazená s nepřítomným výrazem.
Za několik vteřin jsem slyšela někoho povídat. Až po chvíli mi došlo, že to povídám já.
Říkala jsem věci, které už jsem tak dlouho držela v sobě a musely ven. Naprosto jsem neovládala svoje rty a hlasivky. Chtěla jsem si dát facku za to co říkám, i když jsem moc dobře věděla, že říkám pravdu, kterou jsem nechtěla slyšel nahlas, ale někdo jí říci musel.

Nyní už jsem věděla jsem, co je N zač.
On mi to říkal, že mě v tom vykoupe. Jen bych nikdy nevěřila, že tak rychle. Můj mozek byl naprosto zahlcený myšlenkami. Musela jsem rychle pryč. Jak jen jsem byla momentálně fyzicky schopna.
Cestou ven urychleně mačkám sms - měl jsi pravdu, omlouvám se - a obratem dostávám odpověď - já ti to říkal, neboj, jsem tu pro tebe, bude to dobré.
Náhle mi spoustu věcí došlo. Část reality jsem neviděla. Ne. Nechtěla jsem jí vidět. Nechtěla jsem vidět realitu, protože nebyla pro mě dokonalá a není v mé moci a schopnosti ji měnit.
Bude to dobré, bude to dobré,... bude to dobré....

Skoro bez dechu dobíhám k automatickým dveřím, které se přede mnou otevírají. Vím, že jdu pozdě. Dvakrát se zhluboka nadechnu a pokračuji v chůzi. Cítím se tu jako doma a smrad hokejistů už mi nevadí, naopak.
Připomíná mi to tu, jako vůně skořice a pomerančů o Vánocích. Spěšně jdu na druhý konec haly. V kapse mi zavibruje telefon, přišla mi iMessage. Telefon se otřese ještě několikrát. Říkám si, že se asi už automaticky připojil na místní wifi.
Že mě to nenapadlo dřív, že je blbost zkusit proklouznout mezi prsty někomu, kdo bydlí na stadionu.
Neodpověděla jsem. Jednak, protože jsem nechtěla a jednak, protože jsem nevěděla co.
Odepsala jsem až doma. Úplnou blbost.
Viděla jsem jen to, co jsem vidět chtěla a ne to, jak to je a bylo doopravdy. Život je buď a nebo. Člověk musí zariskovat, aby získal a kdo chce všechno, nemá nic. Nemám co ztratit, dělám co musím. Vsadím všechno, tedy to málo co mám, ... třeba získám všechno, třeba nic. Hraju vabank. Být na dně má ale i nějaký výhody. Člověk už nemá moc co ztratit.

"Rozumím ti,... moc nic z toho, co říkáš nechápu, ale vidím to na tobě. Neboj A, jsem tu jen pro tebe."
Když je člověk na dně a slyší tohle, je to jako blesk z čistého nebe. Prý se potřebuji svěřit. Ano, to je pravda.
"Řekni mi, co se děje." Ale já nemůžu,... ráda bych, ale nemůžu.

Jako špunti v první třídě jsme se učili, že jedna a jedna jsou dva. Jenže rosteme a matematika je těžší, že se učíme i takové nesmysle a jako kvadratické rovnice s absolutní hodnotou pod odmocninou.
Co by se stalo, kdyby náhle bylo odhaleno, že jedna plus jedna není dva?
Celá pyramida by spadla. Věci, které jste považovali za jisté a samozřejmé nejsou tak, jak jsme mysleli. Co se stane? Musíte všechny příklady, které jste kdy spočítali přepočítat znova, protože jedna plus jedna není dvě.
--------------
"Jak se máš?" - "Mám se dobře a ty?"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.